Přichází doba sluneční?

Možná právě tak budou jednou archeologové říkat naší době, přelomu 20. a 21. století, kdy se důležitým „hráčem" na poli energetiky stala fotovoltaika. Na sluneční články narazíte doslova všude - počínaje střechou Nové scény Národního divadla a konče rozsáhlými slunečními elektrárnami na úrodných polích jižní Moravy. Právě energii ze Slunce a historií jejího získávání se ve čtvrtek 7. června zabýval host naší „vědecké kavárny" v ústeckém Fokus kafe, RNDr. Antonín Fejfar, CSc., vědecký pracovník Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky v Praze.

Alfou a omegou našeho přežívání na planetě Zemi je dostatek energie - právě ta nám umožňuje pokrývat i ostatní naše potřeby. A protože naše potřeby se zvyšují (a nepochybně i nadále zvyšovat budou), musíme získávat a budovat další energetické zdroje. Nejvýkonnější z nich nám přitom od počátku existence lidstva visí nad hlavou - je to Slunce. Získat a uchovat sluneční energii však není jednoduché. Lidstvo o tom dlouho nevědělo nic. Nejprve musel roku 1839 francouzský fyzik Alexandre-Edmond Becquerel objevit fotovoltaický jev a pak roku 1918 polský chemik Jan Czochralski náhodou přijít na to, jak vyrobit křemíkové krystaly.

První sluneční článek měl účinnost asi 6% a protože příliš nefungoval, moc velký zájem nevzbudil. To se však podle Antonína Fejfara změnilo s nástupem kosmonautiky. Zatímco ruský Sputnik 1, vybavený chemickými bateriemi, „pípal" jen asi tři týdny, americký Vanguard 1, pokrytý slunečními články, fungoval 14 let.

Dnes najdete fotovoltaiku doslova všude. Její využití může být čistě praktické (například ve Skandinávii je hustá síť malých „domácích" elektráren), ale i dost experimentální. Existují dokonce solární auta nebo letadla; jejich využití je ale zatím velmi omezené.

Účinnost nejlepších dnešních slunečních článků je několikanásobně vyšší, než byla účinnost těch prvních. Jak ale prozradil Antonín Fejfar, vysoká účinnost bývá vykoupena vysokou cenou. Nejlepší sluneční články jsou podle něj ty s malou účinností, které však mohou být nanášeny na tenkou vrstvu, jsou ohebné a na jejich výrobu se spotřebuje daleko méně křemíku. Dozvěděli jsme se samozřejmě i to, jak tato výroba probíhá a jak fotovoltaické články fungují - a to nejen ve verzi běžné, ale i ve verzi „pro mateřské školy", na „modelovém příkladu" parkovacího domu.

Kolik fotovoltaika stojí a stojí vůbec za to, se jí zabývat? Podle Antonína Fejfara rozhodně ano. Ceny slunečních článků neustále klesají a už nyní je výhodné nainstalovat fotovoltaiku a používat vlastní elektřinu namísto jejího nákupu ze sítě. Fotovoltaika podle něj nepotřebuje podporu z veřejných zdrojů. Důležité je také vědět, jak dlouho musí sluneční panel pracovat, aby vyrobil tolik energie, kolik je jí potřeba na jeho vlastní výrobu. Jak upozorňuje Antonín Fejfar, ve střední Evropě je tato návratnost asi 3,5 roku.

Znamená to opravdu, že stojíme na prahu fotovoltaické revoluce?

Snad ano, až se vymotáme ze spleti slepých uliček, které naši cestu za levnou energií ze Slunce poněkud komplikují. Mohli bychom přitom nosit v hlavě citát Thomase Alvy Edisona, mimo jiné vynálezce žárovky, který prý musel projít stovky cest, které k žárovce nevedly, aby našel tu pravou. Také to pochopitelně chce dostatečné množství Edisonů, kteří slepé cesty prošlapou. Ale o tom už Antonín Fejfar nehovořil...

Frederik Velinský

a

Jana Komínová

PS: Zajímavá byla rovněž krátká odbočka pana Fejfara k politickému aspektu celé problematiky. Dle vládní podopry fotovoltaiky a objemu financí, které do této oblasti proudí, doba sluneční již zcela jistě začala. Tedy - alespoň v Čechách. Státní subvence jsou totiž srovnatelné s jižními zeměmi, jako například Francií, Itálií, Španělskem, kde však mají vzhledem k délce a intenzitě slunečního svitu opodstatnění. Je proto možné, že až se budou za několik set či tisíc let archeologové prohrabávat našimi skládkami a nacházet ohromná množství zbytků solárních panelů, budou velmi, velmi zmateni.